Dynčák – tábořiště ve Velkých Karlovicích

Tato stránka obsahuje fotografie, audio a videozáznamy (+ digitalizované 8 mm filmy). V závěru stránky je prostor pro vzpomínky těch, kteří zde tábořili.   Pokud jsi byl/a jedním z těch šťastlivců – poděl se ty okamžiky fotkou či pár slovy. Vše posílej na postmaster@skauteum.cz

Z historie „Dynčáku“

Dynčák – legendární tábořiště ve Velkých Karlovicích, údolí Léskové. Poprvé posloužilo pro vsetínské skauty a skautky v roce 1970. Pak zde mnoho let vlála státní vlajka nad tábory pionýrského oddílu Zálesák a Pupavy, aby se opět toto tábořiště proměnilo v základnu skautskou v roce 1990.

Tábory a táboření na Dynčáku

Skautské tábory, především 3. oddílu Junáka Vsetín, se na Dynčáku konaly celkem pravidelně v letech devadesátých.

Nevelká, ale rovná louka, blízkost šumícího potoka, určitá zastrčenost od civilizace,  pohodlná přístupová cesta učinili z místa dějiště určitě nevšedních zážitků mnoha chlapců i děvčat z tábořících oddílů. Pro ty starší byl Dynčák oblíbeným cílem víkendových akcí na  zálesácky jednoduché základně, která sice v roce 1993 vyhořela, ale rok po té byla vybudována znovu. A je tam dodnes.

Současnost místa

Svého poněkud neblahého osudu se Dynčák dočkal, díky restitucím, v podobě golfového hřiště –  jako ostrůvek těžko dosažitelný k dalšímu skautskému využití bylo místo v roce 2008 prodáno vlastníkům nedalekého rekreačního střediska.

Dynčák – foto z tábora vsetínských skautů roku 1970 oldskauta Vladimíra Vévody.

Dynčák ve „vzpomínkové korespondenci“ Ladislava Šuláka – Polemika (člena oddílu Zálesák):

Dynčák 1971

První samostatné letní táboření pionýrského oddílu Zálesák.

V archivu oddílu Zálesák je několik mimořádných záznamů k jeho životu – např. tato audio nahrávka:

Rozhlas v klubovně – záznam s rodiči členů oddílu

Dynčák 1973

Dynčák 1976

Rok 1976 přinesl na dynčácké tábořiště věru netradiční zážitek – filmařský. Pionýrský oddíl Zálesák si pořídil osmi milimetrovou kameru Meopta ADMIRA 8L2 SUPRA.

Velkou výzvou pro Toma, jako zkušeného fotografa,  se stalo zachycení táborového života na filmový pás. Filmování pojal jako pohled na jeden táborový den, tedy jako snahu přiblížit divákovi co všechno se tak asi během jednoho „obyčejného“ dne děje. Pozorný divák si může všimnout různých anomálií děje, které byly dány tím, že se nefilmovalo reálně během jednoho, ale více dnů.  Dokonce některé záběry ani netočil Tom (neb je na nich jaksi zvěčněn).  Celkově však skoro desetimutový snímek „Den na táboře“ vydává velmi zajímavé svědectví ze života skautů v pionýrských košilích v sedmdesátých letech. Pro vnímavější diváky byl film opatřen citlivým komentářem Petra Juhaňáka – Pajtáša.

Jako předfilm zde uvádíme fotogalerii průběhu tábora na jejímž úvodu jsou dva pozoruhodné záběry původního stavu „dynčáckého srubu“, což byla v podstatě kůlna na nářadí lesních dělníků.

kamera: Tom

Dynčák 1977

Dynčák 1979

Dynčák 1980

Dynčák 1983 – Karel Trčálek

Dynčák 1985

Po roční pauze ožívá tábořiště opět činností pionýrského oddílu Pupava. Tentokrát pod vedením Jury Kořenka, jemuž pomáhají za dospělé osazenstvo Karel Trčálek a Franta Vyskočil, aby mohlo být táboření oddílu realizováno. Kuchyň jako v minulých letech „drží“ Pavel Šimara – Paják. Vedoucími družin a tahouny oddílových aktivit jsou Pavel Šrámek – Ostříži, Dalibor Sedláček – Poštolky, Jan Nerodil – ? a Laďa Buchar – Havrani.

Dynčák 1987

Tábor začíná za dobrého počasí. Mobilizují se staré dobré podsady stanů, jejichž vrchy se však již klasicky musí zabezpečovat proti vodě i igelitem pod už postarší celty. Populární Pazin je zpodobněn na „svém“ stanu kresbou Cuplíka snad ještě z předcházejícího tábora. Ta ruka, která na něj ukazuje špičkou nože patří Pajákovi – výbornému kuchaři, jenž rozšiřuje řady členů oddílu pravidelně při dynčáckém táboření. Kromě stanů se hned budují i další nezbytné táborové stavby – stožár je již v zemi a tak se upravuje táborvá symbolika v jinak nedotknutelném území (je zde znak oddílu – Pupava vyvedená v z barevného pivního skla, taky sluneční hodiny a symbol práce). Na tomto táboře ještě stále stojí vysoká hlídková věž, prozrazují to první záběry z  ptačí perspektivy na pohyb táborníků.

Oddíl se předvádí při pochodovém cvičení, dnes už asi věcí při táborech zcela neznámou. Byl to výcvik drilem, chvilku to byla zábava, pak už i dost únavné. Ale když se to povedlo, byla radost ty sehrané pochody poslouchat. Mimochodem – díky ucelenému tvaru byl oddíl v mnohem větším bezpečí při přesunech po silnicích. Nekvalitní záběry způsobené možná proniknutím světla do 8 mm kamery (nebo při vyvolání filmu) dále sledují asi odpolední poklid na tábořišti – za stolem je vedoucí tábora Jura Kořenek a dvorní výtvarník Cuplík. Franta coby další dospělák připravuje dříví do kamen kuchyně. To pak i dvojnásob chutná! Zdraví nás Paják, to co má na hlavě je – ano, kuchařská čepice dynčáckého typu – síťka na citrony. Ale fungovala, vlas v jídle určitě nalezen nebyl. Film dynamicky doplňuje pohled na orientační závod, své členy vede Saša. Kdo už si dnes vzpomene jak to tehdy dopadlo?

Při tomto natáčení držel kameru v ruce asi Mira a Hanýsek. Byl to typ Super 8, pro expozici (asi 5 minut) se film otočil a natáčelo se druhou polovinu.

Kamera 8mm: Hanýsek, Mira

Stopáž: 00:02:23 min

Dynčák 1989

Technicky i kameramansky mnohem povedenější snímek proti předchozímu. Zkušenosti se zúročují v oddíle i na tomto poli. Kameru v ruce drží Hanýsek. Film začíná klasicky stavebním boomem a netypicky záběrem na dívčí obsazení tábora – Pupava je koedukovaný oddíl, což přispělo přinejmenším k jeho zdárnému překulení do dalšího desetiletí. Cérky má pod palcem Lída. Ale nepředbíhejme. Počasí opět přeje a tak se vše buduje za sucha, proviant putuje hezky do skladu. Na opačném konci tohoto dění se ohání sekerou Pšenda při estetické obnově „šiškárny“ – táborové infotabuli. Franta s partou starších buduje novou latrínu. Brabčák ji pro kameru hned „testuje“. Zajímavě je zachyceno stavění stožáru. Nebyl to žádný drobek, takže bylo zapotřebí každé pevnější ruky. Možná byl i nový, protože podle pamětníků a záznamů se ten předchozí nechal po táboře v zemi a vytahoval se až v zimě a skončil symbolicky jako táborový oheň.

Pokud by byl film barevný – pionýrské košile jsou zelené, tj. formálně pracovní, což byl v Pupavě oficiálně ale kroj. Modrá se prostě nenosila. Prostě tak trochu jiní pionýři… ranní nástup a kontrola stanů – každodenní nezbytnost (no, dle počasí). Brabčák, coby dozorčí dne (de facto řídil chod tábora) předává vlajku čistoty ke stanu Jitmelky. Pak následuje hlášení vedoucímu tábora – v jakém počtu se oddíl nachází a že je připraven ke vztyčení státní vlajky. Je určena čtveřice nejlepších z kontroly pořádku ve stanech. Vlajka pak pomalu vzhůru letí… Pak se plánuje výprava – něco delšího, rozdává se proviant a berou se kotlíky. Oběd bude mimo tábořiště. Tento tábor byl po všech stránkách zajímavý – ať proto, že zde byly i cérky, tak si i na filmu může pozornější divák všimnout že si Druppy na výpravu uvazuje šátek se skautským turbánkem…

Kamera 8mm: Hanýsek, Mira

Stopáž: 00:06:32 min

Dynčák 1990

Tábor bez cérek a bez šátků pionýrských. Obrazně řečeno toho července vstupuje na tábořiště po dvaceti letech opět noha skauta. I když popravdě – těch dvacet let tam skautský duch byl přece stále. Začínáme na vlakovém nádraží ve Velkých Karlovicích, kdy se oddíl seřazuje k osmikilometrovému pěšímu přesunu do údolí Dynčáku. Velí tomu Smerf, v čele drží tempo Drupy s bráchou Vlčkem. Do kamery občas zvědavě nakukuje Eko a další táborníci. Počasí tradičně přeje, takže se tábor staví v tričku i bez trička. Koli urputně bušením sekery sesazuje podsadu. Snad to provedl dobře. Určitě ano, protože starší pomáhají samozřejmě těm mladším, zvláště s podsadami, které jsou novější, ale mnohem těžší. Tak se buduje, stlouká, lepí, Mira si k tomu do záběru přibírá nezbytné sluneční brýle. Už tuší že to jednou bude slavný film.

Aby to nebylo jen o práci – je třeba si trochu zablbnout, což ty „tanečky“ určitě splnili. Ale proč ten Zub stojí na jedné noze? Že by dělal muziku? Po střihu se přenášíme na Aljašku, protože na táboře vrcholí celoroční oddílová hra „Zlatá horečka“ na motivy povídek Jacka Londona. Nejspíše nápad (dobrý) Kači, který chvíli oddíl na přelomu let 1989 – 1990 táhnul. Takže to zatloukání kolíků Trpa, je vytyčování claimu – zlatokopeckého záboru někde kolem dynčáckého potoka. Registrace se prováděla v táborové klubovničce, úřadoval Mira. Tady se rozdávaly skoropravé dolary… Během tohoto tábora přibila další stavba – Druppy si s Vlčkem vytvořili „muří nohu“. Exod, coby šéf tábora, slavnostně otevřel přestřižením toaletní pásky saloon, tedy ehm, jídelnu. Ale radost byla nefalšovaná. Je zde pak pěkně zachyceno, jak služba kontroluje čistotu ešusů a rukou. Hygiena muší bejt! Oddíl se přesouvá na Polanu – navštívit tábor skautů z Frenštátu. Účastní se i Miky – s rukou v sádře. Pochod v mlze je zajímavý i pro filmaře. Hoši si na návštěvě prohlíží pro ně nezvyklé jehlanové podsady. Práskání bičem je také něco nového. Pazinova Máňa je skorooddílové auto, někdy stávkuje, ale dá se přesvědčit a vozí. Aneb jak je důležité míti spolujezdce a parkovat pokud možno na kopci.

Na táboře se pořádají regulérní zápasy, asi řecko-římské, nebo řecko-dynčácké. Ty výkopy nejsou archeologické povahy, ale ryze praktické – hledá se sklep, na uskladnění všeho možného. Nenašel se – byť stavby zde nějaké v minulosti skutečně stály. Spící Smerf, „kobyla“ – kdo na ní jezdil? Zub s Drupym dokončují vůdcovské křeslo. Bude po táboře usazeno v klubovně. Následuje dokumentace vzniku slavnostního ohně v táborovém kruhu „U buku“. Nesmí chybět horrorová scénka zakopání nějaké mrtvoly. Když už se ty díry vykopaly… V závěru filmu se už koná odjezd aut s táborníky do civilizace, ale i příchod prvních dívčích vlaštovek – na Dynčáku začíná další „turnus“, tentokrát zde stany obsadí první dívčí oddíl ze Vsetína. Tak zas za rok.

Kamera 8mm: Hanýsek

Stopáž: 00:13:44 min

Dynčák 1991

Vskutku oddílový velkofilm. Poslední němý, ale s rekordní „dynčáckou“ stopáží. Start tohoto dokumentu začíná již na Vsetíně, kde se předávají velké batohy s výstrojí na korbu nákláďáku, který je dopraví až k tábořišti. Poslední kontrola stavu mužstva a pak už se střihem přenášíme nad tábořiště, k pěknému panoramatu na údolí. S ještě prázdnou plochou bez stanů. Přelom června a července je trochu deštivý, takže přijdou vhod široké krempy skautských klobouků. Který stan se staví jako první? No ano, je to marodka. V předstihu před příchodem táborníků ji skládá Exod a ? Ty klobouky mají fakt moc širokou krempu. A už přichází. To se jim to vykračuje, když jsou skoro bez výstroje. Ale čeká je fúra práce, tak jim to přejte. První z běžných stanů se kompletují „plecháče“, praktické ocelové áčka na celty až k zemi. To jde skoro samo a bez hřebíků. Jinak je to s podsadami, které občas jednoho pěkně pozlobí, že Brabčáku? Na kameramana útočí Kača, coby kopáč základní díry pro stožár. Jeho stavění je vždy tak akční záležitost, zvlášť když se nechce dolů těm poutacím lanům…

Film pokračuje běžným stavebním ruchem – na potoku se tvoří umývárka, čísla ke stanům, táborová symbolika, a tak dále. Nesmí chybět ani nějaká ta taškařice, třeba když se přijde na to, že má někdo ten den narozeniny. Voda v potoce moc teplá není, ale sluníčko svítí, tak co. Je to jednou za rok. Pořadové cvičení – „pořaďák“, je možná v krojích udělaný jen pro kameru, ale disciplínu určitě také utužil. Teda jak u koho. Nudlovy ponožky – to je tak, když se neperou, pak se mohou i zlomit. Staví se nová brána. Tentokrát jako stylizované tři indiánské tee-pee. Jednoduchá ale pěkná. Hladkost stavby otestoval Zub. Není nad to se ráno pořádně rozhýbat, tak je zachycena rozcvička na táborovém náměstíčku. Někteří to berou velmi, velmi vážně. Následuje prohlídka stanů i s jejich přilehlým okolím. Ti nejpořádkumilovnější vyvěšují vlajku.

Delší sekvence je věnována i oblíbené táborové kratochvíli – zápasům slepých rytířů. Smotané deky a zavázané oči, to je panečku výzva k boji! A není radno být divákem v první řadě. Střihem se oddíl přenáší na přehradu Stanovnica v Karolince, po jejíž hrázi hoši směřují na vrchy Javorníků. Po odpočinku na Ztracenci se hřebenem vracejí zpět do tábora. V Podťatém prochází tábořištěm 2. chlapeckého oddílu ze Vsetína. Následuje návštěva ………na Dynčáku. Oddíly soutěží ve slepých rytířích a boji o čepici. Trio neandertalus – Exodus, Mirus a Hanyskus …………je …hra? ……….. boj o oheň?……….. po roce se oddíl opět jde podívat na tábořiště skautů z Frenštátu na Polaně. Volba misáka? Obleky z lopuchů………….tanec…. kdo vyhrál?……………Návštěva Toma. Snímek končí pohledem na tábořiště a společnou sestavu táborníků v krojích.

Marek Březina po třiceti letech zavzpomínal: Při tom příchodu na tábor jde většina nalehko bez bagáže, ale pár lidí si baťoh nese (Zub, Druppy, … myslím, že i já) a ti pak za odměnu dostali speciální body do táborové hry

Kamera 8mm: Hanýsek, Druppy

Střih: Hanýsek

Stopáž: 00:24:44 min

Dynčák 1993

VZPOMÍNKY NA DYNČÁK

Vsetínská Trojka

Tábořiště bylo historicky v péči 3. oddílu Junáka Vsetín. Trojkaři se tedy starali o údržbu místa a zpravidla na podzim, než napadl sníh (nebo hodně sněhu), prováděli potřebné akce, včetně doplňování věcí a paliva na případné zimní táboření. Snímky listopadových brigád jsou z let 2004 a 2005.

Zimní táboření 27.12.2003-2.1.2004
„Na základnu Dynčák jsem narazil díky brožuce Skautské základny a líbilo se mi, že pojedeme na opačný okraj republiky. Jsme totiž z Budějc. Ve Vsetíně jsme nafasovali na nádraží klíče a potom už vyrazili z Velkých Karlovic zasněženou krajinou ke srubu. Jelikož se mezitím setmělo, tak nám trvalo déle, než jsme ho našli.
Srub splňoval všechny předpoklady k tomu, abychom si náležitě užili sněhu, dobrodružství a srandy. Na kopci nad srubem jsme bobovali i lyžovali. Našeho oddílového paliče Kaštana zaujala (a nejen jeho tedy) veliká kamna, která pohodlně vytopila celý srub. Večery jsme trávili s deskovkami (sázky a dostihy atd.) V rámci otužování okusil Borůvka i blízký potůček, protože se do něj musel ponořit pro ešus, který mu zajel pod led.
Velkou aktrakcí se stala tzv. sauna. Když se dal lavor sněhu na kamna, tak se brzy vyvalila oblaka páry roštem na půdičku. Úskalím tohoto roštu bylo, že z něj občas spadla nějaká sušící se věc dolů na kamna.
Na táboření na Dynčáku velmi rádi vzpomínáme.“ Honza Krlín – Starosta

TOM Lišáci Vsetín – Tábor mravenců 2007

Tábor Kulihrach – středisko „dOBRáček“ Hostinné

Zavzpomínat na staré skautské časy, kdy Rychlé Žvejky byly ještě skautky v plných silách a sestavě, kdy skautská družina fungovala v plném proudu a Čmelda s Tekumsehem byly ještě naší součástí…

Tedy tábor Kulihrach probíhal ve Valašském kraji v obci Velké Karlovice na nedalekém tamějším skautském tábořišti Dynčák. V údolí na kraji Javorníků nás po čtrnáct dní pobývalo celkem dvacet někdy bledých a někdy rudých tváří.

Do tábořiště po strastiplné cestě dorážíme na místo. Už ve vlaku jsme byli seznámeni s programem, který v sobě obsahoval mnoho tajemných informací. Cestou na tábořiště jsme si měly uvědomit, kdo nebo co, je pro nás chrámem. Celý tábor jsme prožívali úžasné dva roky prázdnin. Mnozí z nás jako třeba Delfín plní velkou zkoušky tři orlí pera. Nechyběl zde ani puťák, který naše kroky zavanul daleko do Beskyd. Navštívili jsme tedy společně Pustevny a proslulý skanzen Rožnova pod Radhoštěm. Celý tábor nám vařila milá paní kuchařka Máša. Tábor byl také ve znamení sebepřekonání a uvědomění si sebe sama. Byla tu možnost i velkého sportovního vyžití. Navštívili jsme nedaleké koupaliště ve Velkých Karlovicích a aktivně jsme slaňovali zdejší skály. Na táboře jsme měli možnost se také seberealizovat v přípravě skautských her a aktivit. (Každý již před táborem měl za úkol si na tábor připravit nějakou hru, kterou zabaví ostatní. I přes velkých strach některých účastníků vše dopadlo velmi hezky  ) Tábor zakončujeme tradičním závěrečných ohněm u kterého je volen název tábora   „Kulihrach“ .

Dveře v našich skautských cestách se teprve otevírají a vše teprve začíná…

Za 3. oddíl Svatého Vavřince  zapsala Klára Zámečníková – Antík

1. oddíl Krmelín – Vlci

Náš letní skautský tábor se uskutečnil od 6. do 19.8. 2001 ve Velkých Karlovicích na Vsetínsku. Tábořiště i s vybavením nám pronajali skauti ze Vsetína, a tak jsme mohli prožít krásných čtrnáct dnů v krásné Beskydské přírodě. Koupání v horském potoce nebo túra po Česko-slovenské hranici, to jsou jen některé z mnoha zážitků. Doufáme, že se sem tento rok opět podíváme.

Dynčák jako golfové hřiště 21. století  a Dynčák jako tábořiště v roce 1970. Z Facebookové stránky Zdenka Krcháka (a jeho laskavého svolení):

Dynčák 10. října 2021