Ota Švec
Jednou z osobností skautingu a kulturního života na Vsetíně byl Ota Švec.
Narodil se v Plzni v roce 1924 a od dětství byl jeho zájem soustředěn na junácký oddíl a posléze a činnost v loutkovém divadle. V roce 1961 jej osud zavál na Vsetín, do elektrotechnického podniku MEZ.
Při obrodě Junáka v roce 1968 se aktivně zapojil do jeho činnosti. Po roce 1970 se soustředil na práci s dětmi a mládeží kolem loutkoherectví v divadle Kohútek. Zde vedle něj působila i řada bývalých členů z bývalých skautských oddílů. V této činnosti je vysoce ceněn i zastupiteli města Vsetína.
Rokem 1990 se opět hlásí k místní organizaci Junáka a je členem oldskautského klubu „Portáši“.
Ota Švec byl mimo jiné držitelem junáckého kříže „Za vlast 1939-1945“, stříbrný stupeň.
Zajímavé okolnosti jeho získání zjistil z plzeňského Junáka Míra Eisenhammer (z materiálů organizace a státního archivu):
„Vyplývá z nich, že se narodil v Plzni 25. března 1924 do rodiny klempířského mistra Vladimíra Švece a Růženy rozené Julákové, měl mladší sestru Janu narozenou 20. října 1931 a další sourozenci na přihláškách nejsou uvedeni. Bydleli před válkou i během války v Plzni na Doudlevecké třídě č. 12. Ota se po obecné a měšťanské škole vyučil elektromechanikem (jako elektromechanický učeň je uváděn v dochovaném přípisu Policejního ředitelství v Plzni, kde žádá o vystavení vysvědčení zachovalosti) a následně začal studovat plzeňskou Vyšší průmyslovou školu strojnickou (jako vyučený nastoupil na podzim 1942 rovnou do druhého ročníku). Už v létě 1943 se ho ale dotkly válečné události. Spolu s řadou spolužáků byl před prázdninami nedobrovolně zařazen do organizace Technische Nothilfe, což byla německá uniformovaná polovojenská složka zaměřená na likvidaci škod po náletech a živelních pohromách, a s Technische Nothilfe odjel začátkem srpna 1943 do těžce vybombardovaného Hamburku, kde až do ledna pomáhali odstraňovat škody – odhalovali a provizorně opravovali přerušená vedení elektřiny, plynu a vody, ale i odstraňovali trosky a při tom sem tam našli nějakého mrtvého, přestože odstraňování obětí náletů nebylo jeich hlavním úkolem. Po návratu měli být ušetřeni dalšího nasazení a měli mít klid na dokončení studia, ale plzeňský pracovní úřad navzdory platným předpisům povolal sedm z nich narozených v roce 1924 včetně Oty Švece znovu – do leteckého průmyslu, což bylo primární určení mládeže ročníku 1924. Chlapci tehdy podali stížnosti jak pracovnímu úřadu, tak i na ministerstvo hospodářství a práce. Na MHP jim dali za pravdu, ale šéf plzeňského pracáku dr. Reinhard Urban (sudetský Němec z Plané u Mariánských Lázní) stížnosti zamítl a nepovolil ani odklad odjezdu kvůli složení zkoušek za třetí ročník. Chlapci tedy odjeli pracovat do továrny firmy Junkers v Lipsku, ale snažili se načerno dojet zpět do Plzně složit zkoušky. Při pokusu o nelegální návrat Němci čtyři z nich chytili, mezi nimi i Švece. Byl dva měsíce vězněn na lipském policejním prezidiu a následně za trest poslán na práci do pobočky firmy Junkers v Ragunu s horšími pracovními podmínkami. Blíže k této historii viz dokument v příloze, kterým se student Vladimír Šípek se spolužáky po válce připojili k žalobě proti Reinhardu Urbanovi před Mimořádným lidovým soudem v Plzni.
Takže udělení stříbrného stupně Junáckého kříže Otakaru Švecovi je zcela v souladu s analogickými případy – dostávali ho ti, kteří byli vězněni a věznění přežili. I když šlo „jen“ o nelegální opuštění přikázaného pracovného místa a pokus o přejezd do protektorátu bez povolení – takový čin sice ve srovnání s jinými aktivitami z dnešního pohledu moc „odbojově“ nevypadá, ale tehdy to Němci hodnotili jako sabotáž a narušování válečného úslilí a končívalo to i hůř.“
Na svého otce zavzpomínal v roce 2022 na Vsetíně jeho syn Pavel: