Dynčák 1983 – Karel Trčálek

            „Všechno, co potřebuji, jsem se naučil na Dynčáku…,“ říká parafrázovaný klasik a já s ním zcela a bezezbytku souhlasím.

Druhý červencový den roku 1983 není zrovna ukázkou toho, jak má vypadat letní prázdninový den. Mraky jsou nízko, rtuť teploměru nemá žádné přehnané ambice, nedere se nikam vzhůru, i dvacet stupňů se pro ni zdá být nedostižnou laťkou, kterou zcela jistě nepřekoná. I takové začátky prázdnin občas bývají, studené a podmračené. Není to ale počasí, které dělá tento den památným. Památné na tomto dni je to, že se díky němu stávám pamětníkem jedné legendy…

            Od klubovny tehdy pionýrského oddílu Pupava vyráží ono sobotní ráno na tehdejší poměry vcelku slušná kolona osobních aut, která by dnes už byla veterány. Auta projedou ulicí Turkmenská a na ulici Sovětské armády (dnešní ulici Generála Karla Klapálka) odbočí jako na povel i bez navigace doprava a naberou směr Velké Karlovice (v Ústí doleva a potom pořád rovně).

V jednom z těchto aut, v zelené škodovce, sedím i já. Cesta na tábor se právě začíná. Můj batoh, (z dnešního pohledu nepochopitelně malý, ale tehdy ten největší, který se mi podařilo sehnat) obsahuje, jak doufám, a jak si myslím, všechno potřebné k třítýdennímu táborovému pobytu. Sekyrka, naprosto nezbytná pro přežití jakožto základní instrument pro přežití, taky nechybí.

A kdesi v útrobách batohu se nalézá i, jak by se dnes řeklo, ikonický Trimin!

Trimin není lék, ale pastovitý saponát v tubě, prostě skvělý vynález, o jehož existenci jsem do té doby neměl ani ponětí. S jeho vydatnou pomocí vyperete v tekoucí studené potoční vodě doslova všechno. Modrobílá krabička, v níž je tuba ukryta, by dnes byla ozdobou každé retrovýstavy. Ovšem díky tomu, že se nalézá Trimin v tubě, hrozí tu a tam nepozornému táborníkovi jeho záměna se zubní pastou, ostatně pění tv ústech taky pěkně.

Auta naložená táborovým osazenstvem a jejich výstrojí i výzbrojí uhánějí vpřed, to znamená vytrvale proti proudu řeky Bečvy. Mraky dál visí na obloze. Nezdá se, že by se měly brzy rozprchnout a uvolnit své místo jasné obloze a Slunci, ale to nás nemůže zastavit. Projíždíme Velkými Karlovicemi, za okny se mihne tehdy ještě fungující hotel Razula, vyjíždíme mírné stoupání, silnice se narovná a nám už zbývá odbočit vpravo, tak jak nám před námi první prázdninovou sobotu odbočovaly vpravo generace táborníků k stejnému cíli, k němuž teď směřuje i my.

            Cesta vedoucí údolím je úzká, asfalt hrbolatý, nebo naopak děravý, ale nás už se zmocňuje nedočkavost a konečně jsme tady, na místě, kde jsme předtím celé jaro usilovně budovali táborovou infrastrukturu, včetně nové latríny.

Auta zastavují a z nich míří ven na zatím holou a zelenou louku náš výsadek, tvořený zhusta nováčky, kteří posílili oddíl Pupava na podzim předešlého roku (ano, jedním z těchto nováčků jsem i já a se mnou i celá naše družina Havrani, vyjma družinového vedoucího). Zatím ojedinělé kapky deště zvědavě sondují, co se to děje v malebném horském údolí.

Ale co už může být lepší motivací pro rychlou stavbu stanů než začínající déšť?

Ti zkušenější jdou rovnou na věc. Automatismy zažité z minulých táborů pracují spolehlivě, no a my nováčci se snažíme se taky ze všech sil, byť tu a tam zaplatíme svou nezbytnou nováčkovskou daň, například v podobě hřebíku zatlučeného úplně někam jinam, ale o to důkladněji.

Ale tábor roste před očima, čilý ruch nenechává nikoho v klidu. Vytahují se uskladněné podsady, údolím se rozléhá bušení seker. Řídím se pokyny zkušených, přenáším všechno, co je potřeba, něco i dvakrát. A pak přijde ten okamžik, kdy se přede mnou objeví podsada stanu, který bude mým domovem. Je to skutečná podsada a zdá se být docela pevná, i díl s vrátky je tam, kde má být, vpředu a ne vzadu.

Dynčák zase po roce ožívá. Už nemůže být pochyb o tom, že náš táborový výsadek je úspěšný…

Stany jsou už postavené, ale co to?

Všímám si, že naše družina vyfasovala staré podsady i celty, kdežto ostatní družiny mají podsady i celty svítící novotou!

            Nakonec to má ale svůj půvab. kdoví kolik táborů už naše nynější příbytky zažily, možná pamatují i ten úplně první, nebo ten v roce 1975, který se nekonal z technických důvodů na Dynčáku, ale v jiném karlovském údolí, v místě zvaném na Kubáni. O bohaté historii našich příbytků svědčí i vzkazy, které se nacházejí na vnitřních stranách podsad, které takto ozdobili předchozí obyvatalé.

Mám taky něco připsat?

Celty už mají ovšem věru taky něco za sebou, jak se brzy ukáže. Ale igelit, které pod ně napasuje, je i během dešťů nám, jež mají během tábora přijít, zárukou suchého obydlí. Pod tíhou vodní masy, kterou nás poněkud velkoryse zásobuje celta, se sice igelit trochu víc prohne. Prohne, ale nepropustí ani kapku, když nastanou deštivé dny a táborový život, jindy tak čilý, nabere poněkud ospalý ráz. Na své stany můžeme spolehnout, leží se v nich dobře, zatímco venku prší, a prší, a prší.

Za dvě hodiny už je základní půdorys tábora narýsován. Stany tvoří obdélník, jeho jedna strana je vyhrazena tzv. plecháčům, dostane se i na tradiční jehlan, ve kterém je situována marodka. Rodiče odjíždějí, ale my zůstáváme a před námi jsou tři týdny těsného soužití s Dynčákem, okolními kopci a taky s potokem, k němuž nás spolehlivě odesílá signál dvou dlouhých písknutí, tedy v morseovce em jako mytí.

Pec v kuchyni je roztopena, ešusy a bagry v rukou vyhladovělých budovatelů jsou v plné permanenci, Dynčák začíná na nás působit svým kouzlem. Je to cosi, co můžu zpětně bez obav nazvat ne-li obrovským zázrakem, tak zázrakem určitě. Je mi deset let a dychtivě vstřebávám do sebe první tábornické zkušenosti, stačí dva, tři dny a to malé údolí sevřené lesnatými svahy se pro mě i pro ostatní stává důvěrně známým místem, skutečným, byť jen dočasným domovem.

Táborový život se rozbíhá a vtahuje nás do světa, který existuje právě jen na takových táborech, jakým bývaly i tábory na Dynčáku. Rok předtím jsem byl na táboře na nedalekém „Moučníku“ a o existenci Dynčáku jsem přitom neměl ani ponětí, a to mě od něj dělil opravdu jen kousek, ale ta hranice byla hranicí mezi dvěma světy.

Ale teď, po roce, už „Moučníkem“ tak trochu pohrdám. A zdá se mi, že plným právem, protože tábořit na Dynčáku je docela něco jiného, než se rekreovat na Moučníku, kde se nemusí jednou za čtyři dny vstávat v šest hodin ráno, protože tam nejsou ani služby, kterým předchází noční hlídka, vskutku prubířský kámen naší odvahy.

A první noční hlídka přichází záhy. Je tma, protože na nás připadla ta od půlnoci do dvou hodin ráno. Navlečení do vaťáků, obcházíme táborovou symboliku celé dvě hodiny, aby se během nich nestalo nic mimořádného, ačkoliv mimořádné bylo pro nás té první hlídce skoro všechno…

A ráno nastupuje naše družina do služby. A v tu chvíli je naše proměna ve skutečné táborníky dokonána, protože je na nás, aby se ráno zatopilo v peci a v pařáku, aby bylo čím topit, aby se dovezla voda ze studánky. Je to všechno na nás desetiletých zálesácích, na což jsme patřičně hrdí, protože škrábání bramborů pro celý tábor není, řečeno s básníkem, lecjaká věc….

            A jednoho slunného rána přichází jeden z vrcholných zážitků, který nelze nevzpomenout. Stane se tak při nástupu, při kterém se čte denní rozkaz a vztyčuje se státní vlajka. Nastoupení sledujeme po očku traktor, který kosí louku nad táborem. Louka je svažitá, přesněji hodně svažitá a traktor je občas nakloněný, přesněji hodně nakloněný. Vlastně to všichni tak nějak čekáme. A dočkáme se.

Traktor se vrací couváním, aby pokosil místo, které vynechal. A dochází k tomu, na co všichni napjatě čekáme, nechci říkat, že si to snad i přejeme. Traktor přece jen nepřekoná gravitaci a převrátí se. Překulí se jednou, překulí se dvakrát.

A směřuje přitom na tábor!

A nejen na tábor, ale i na stany naši družiny, které stojí souběžně s loukou!

A jeden z členů naší družiny je právě ve stanu, kam si pro něco odběhl a zřejmě to nemůže najít, protože nevychází!

Družinový vedoucí neváhá, vběhne do stanu.

„Rychle ven!“ vykřikne a vmžiku se ze stanu vynořuje i s kamarádem. I my ostatní nadšeně sledujeme kotouly traktoru z bezpečné vzdálenosti. Ale traktor se po dvou a půl otáčkách sám zastaví a naše stany nejsou rozdrceny…

Kronika se zaplňuje popsanými listy a po dvou týdnech přichází další z táborových vrcholů.

Dlouho očekávaný noční pochod, kdy se uprostřed noci rozetne spánek ve dví ostrý hvizd a s ním i nejtajemnější táborový signál „vyučený“, neboli tři tečky a čárka, to jest všeobecně rychlý nástup, který se používá jen ve velmi výjimečných situacích, což v praxi znamená, že se nepoužívá skoro vůbec!

„Je to tady!“ víme a hrneme se ven ze stanů, většinou vůbec ne ospalí, což ovšem některým nebrání, aby si na noční pochod nezvolili jako nejvhodnější obuv gumáky.

Ale je noc a noc snese všechno!

            Vydáváme se noční tmou k hlavní silnici, ta nás zavede k začátku údolí Rybjanka, které nás s chutí spolkne a my se drolíme na jednotlivé družinách. Tu naši, pod náhradním vedením, protože náš družinový vedoucí už z tábora odjel, zastihne o několik hodin ranní rozbřesk na Třeštíku, kam jsme se dostali kdovíjak a kdovíproč z Bumbálky.

Je rozhodnuto, že si stoupneme v pětimetrových rozestupech na silnici a budeme stopovat auta, abychom zjistili, kolik je vlastně hodin.

To jedno, které kolem nás během dvacet minut projede, ovšem nezastaví. Za to se na stráni nad námi, na cestě od Vysoké, objeví dvě postavy, které na nás mávají. Je to výprava vedoucích z tábora, která se nás vydala hledat, protože všichni ostatní jsou už dávno v táboře. Tam se, někdy kolem šesté hodiny ranní, konečně dostáváme i my bohatší o dobrodružství, jež je dnes prakticky již neuskutečnitelné.

A tímto, šestnáctým dnem, se pro mě tábor i končí. Večer si při tzv. blbnutí rozseknu dlaň sekyrkou a ocitám se na Vsetíně na pohotovosti, kde mě „vyznamenají a odmění“ třemi stehy. Na Dynčák se vrátím až poslední den tábora, takže nezažiji inspekci z OV SSM, která mezitím Dynčák navštívila, aby jej shledala příliš skautským a proto z toho taky následně vyvodila patřičné důsledky.

Tom byl po tomto táboře zbaven vedení oddílu Pupava, který se tak ocitá na pokraji zániku a kritické období přežívá především zásluhou tehdejších družinových vedoucích. V roce 1984 se tak tábor na Dynčáku nekonal, další se podařilo naštěstí zorganizovat již v roce 1985, i když už jen jako dvoutýdenní.

Kolikátý jsem tehdy skončil v bodování, už netuším. Ale vím, že při ranním bodování pořádku ve stanu jsem se nikdy do reprezentačního družstva, které vztyčovalo státní vlajku neprobojoval, mým maximem byl čtyři body z pěti, prostě mi ten pořádek nešel. Ani v roce 1985, ani v roce 1986, kdy absolvuji svůj třetí a poslední tábor na Dynčáku.

            Ale jak už to bývá, na Dynčák se pak ještě mnohokrát vracím, automaticky a podvědomě, nejspíše proto, že to tak musí být. Shodou okolností jej navštěvuji i den po „slavném“ požáru, při němž vzala za své stará kuchyně, která byla do té doby tradičním centrem táborového života.

Přejedu most přes potok a když se přede mnou údolí otevře, vím, že je něco jinak a chvíli mi trvá, než si uvědomím, že stará kuchyně zmizela, že není tam, kde vždy bývala. Dojedu k táboru, po pěšince od cesty vyběhnu k prázdnému místu, a uvidím hliníkovou kaluž z roztavených ešusů, která je připomínkou včerejšího dramatu, z něhož jsou jeho přímí účastníci ještě poněkud otřeseni.

Při stavbě nového srubu nemůžu chybět a těch pár dní strávených na Dynčáku při této příležitosti je vskutku neopakovatelnou reminiscencí všech mých předchozích táborů, třebaže od toho prvního uběhlo už jedenáct let. Ale térový papír, kterým jsme kdysi pobili dřevěný poklop na studánce, je pořád tentýž, což potěší, považuji to za svou hmatatelnou stopu v táborových dějinách tohoto údolí.

Na prahu nového století se ale přece jen od Dynčáku vzdaluji, už jej nenavštěvuji každým rokem jako v předchozích letech. Snad i naštěstí, protože jeho proměnu na golfové hřiště, znamenající faktický konec zdejší tak bohaté historir, nezažívám bezprostředně.

Golf je sice možná pěkný sport, ale nepředpokládám, že by golfisté, které jejich hra zavede až sem, tušili, na jak významném a posvátném místě dopravují svůj golfový míček do jamky, netuší, že po mnoho let zde byly v období dešťů rozbahněné chodníčky, protože když vám na táboře prší, tak se bahno udělá hned.

Od mého prvního tábora na Dynčáku uběhne letos čtyřicet let. Osmdesátá léta minulého století jsou už dávnověkem. Ale Dynčák pro mě dál zůstává místem, jehož duch na mě pořád působí, protože, jak už bylo řečeno na začátku tohoto pamětnického povídaní, všechno potřebné, co jsem kdy potřeboval, jsem se naučil právě na Dynčáku…